« Úvod | Hurá za Tutanchámonem ... »

Honda co neřídil jí Tonda :)


Je tomu již drahných 30 let,co mě táta vozil na JAWĚ 350 jako malou holku.
Vždycky se mi to líbilo a těšila jsem se.
Pak uběhlo ( to numero je děsná cifra) několik let a měla jsem možnost se svézt na motorce znova-ovšem za úúúplně jiných podmínek.

Tak předně –neřídil táta,nebyla to Jawa, a nebylo mi 7 let :) a měla jsem ..děsný bobky :)
Řidičem byl bývalý majitel mého nynějšího bytu,mladý gentleman,se kterým jsme měli objet přepsání elektroměru,a návštěvu bytového družstva.

Dopoledne jsme ladili schůzku-tedy čas a místo,ale úřady ,které jsme měli navštívit byly od sebe poměrně daleko..naivně jsem si myslela,že se projdeme či projedeme MHD.
Pán mi nabízel,že mě vyzvedne doma na mašině,a připsal do smsky,že má i volnou přilbu..:) se smíchem jsem odepsala,že mám velkej zadek na jeho motorku a stejně by to pištění celou cestu nevydržel takže využiji služeb ČSAD a tím jsem to považovala za vyřízené.


Místo setkání bylo jasné-na autobusovém nádraží u LIDLU,takže všude plno lidí,parkujících aut,tašek a autobusů.Počasí jak vymalované- lidí jak blech.
Když jsem šla již popáté trasu -veřejné WC-automat na kafe- a zpět..zaslechla jsem v zádech zvuk motorky-otočila jsem se,a ve stavu nevěřícného štronza ,se dívala na mého společníka,který zadupl těsně u mě a s milým úsměvem-tak jako vždy, mě zdravil..Upozorňuji,že si vykáme on je štíhlý,pohledný mladý muž a já ..jsem Já :) prdelatá mamina blíže nespecifikované povahy :)
.Naštěstí jsem měla sluneční brýle,místo dioptrických-takže jsem si chvíli myslela,že tu červenou věc na které sedí můj bytodárce,někde zaparkujeme ,ale ouha :) namísto toho,mi byla vražena do ruky přilba-červená,s upozorněním,že je poněkud menší.Mé ženské ego mi nedovolilo hnout ni brvou a rozšafně jsem se jala vrazit helmici na palici.Mezitím,mi byla vysvětlena trasa a postup nasednutí,což se zdálo být jasné,jenže… já to pojala po svém,tudíž okolí si zřejmě muselo přijít na své -hlavní role v epizodě „Naskoč a přežij“ začala.

První problém,který byl,bylo poznání ,že přilbice je skutečně litle a tudíž musela dolů čelenka do vlasů i brýle,jenže i tak mi ta červená ochrana zůstala sedět na vrchní části hlavy-takový moderní turban no.Na sobě jsem měla ¾ kalhoty,tričko a košili,kabelku a desky s listinami…a ten červený nádor podobající se obrovskému beďaru.Vybavil se mi film KOKOSY NA SNĚHU,zejména scéna,kdy trenér nasazuje dredatému závodníkovi přilbu a narazila ji na druhý pokus do puntíku stejně.Objala mě těsnota-ale zase mi bylo fuk publikum,sem si říkala,nevidím já je,nevidí mě taky,ale pak mi bylo poodklopeno mé zamlžené hledí-zapařený dezén zmizel,a já si všimla mrtvolek komárů a mušek na hledí.Bylo mi ouzko,nechtěla jsem skončit jako oni,ale nechtěla jsem přiznat zároveň ,že mám strach.
Když už jsem byla připravena na to že, si na to monstrum fakt sednu,museli jsme řešit problém,kam s taškami..a ve chvíli,kdy na nás troubil již další autobus,jako že stojíme blbě..a můj mladý kavalír se pootočil ke mně zády,zřela jsem na jeho zádech obrovský batoh.Za sedačkou byl úložný prostor-taková bedna řekla bych něco jako chladící box-ale byl plný,mé věci putovaly do batohu,a batoh mi byl s mým souhlasem nasazen na záda,a má kabelka zaujala pozici brašny poštovní doručovatelky,takže mi to muselo fakt seknout i dle reakcí lidí…. Připadala jsem si jako parašutista amatér :)
Já jako chodec jsem většinou bez.Tedy bez přilby,nikdy mě nenapadlo,jak je v ní špatně slyšet,proto mi zřejmě uniklo,že se motorka i s gardenmanem (zahradník-ovšem myšleno jako příjmení)vzdálila, když jsem pohledem kontrolovala,zda mám rovně prstýnek na noze a najednou jsem tam stála jen já,batoh a přilba…
Ovšem ne nadlouho.Dopravní prostředek se byl jen otočit a byl přistaven až k obrubníku.A teď jsem se měla trefit..tccc,skoro se na to nasedá jako na koně-škoda,že jsem na žádném nikdy nejela.nu což,řekla jsem si,když do pekla tak na pořádném koni.Statečně jsem nasměrovala batoh na levou lopatku-zádovou.Pravou nohu stylem J.C. Vandama,vystrčila do pravého úhlu-a v duchu si pogratulovala k výběru oblečení,neb sukně ,kterou jsem si chtěla vzít,zůstala smutně ležet vedle líné žehličky.
Jenže..bez brýlí,polohluchá a již asi 5 min.marinovaná v přilbě,jsem špatně odhadla vzdálenost k násezu :) tudíž grifem Vlastimila Harapese,bylo nutné dohopkat až k kraji obrubníku,nohu stále držíc ve Vandamově pozici.
Že jsem už skoro tam, kde mám být, jsem poznala dle nárazu v nejmenované místo :)
Protože mě batoh táhnul vlevo,musela jsem hledat oporu,a já jí našla :) chytla jsem se o pána v první řadě a na seznámení jsme si ťukli přilbami.

Vypadalo to,že už jsem skoro v normální pozici…jen nohy mi tak nějak visely ale pak mi naskočil vzpomínkový zážeh z dětství a já objevila stupačky.
Nohy se přilepily a mě došlo,že pokud nenajdu nějaká řidítka nebo strojek na cvakání lístků- u kterého se můžete taky držet..umačkám řidiče a zahubím nás oba.
Intuice, a pud sebezáchovy,zavedl moje ruce na okraje sedadla( táta měl ale úúúplně jiný) a nahmatal držadla.Držela jsem se pevně,jako Di Caprio dveří v Titanicu.-ty jak pluly i s Kate po hladině mořské :)
Pak už nebylo cesty zpět,v duchu jsem zamávala neplatícím divákům a všimla si,že jedeme !!!

Jízda po městě,kde je to samý semafor nebyla nic moc.Dřív než jsem se stačila dobát,jsme byli na úřadě č.1 ..leč neúspěšně,neopsala jsem stav elektroměru,ale nám to nevadilo,vždycky si hezky popovídáme,zasmějeme a probereme co se dá.
Náskok na motorku na druhou trasu,byl už krapet lepší,silou pneumatického kladiva,jsem hbitě nasadila přilbu,mašina již v pohotovostním režimu očekávala můj náskok,sebejistě jsem tedy nasadila batoh a skoro plynule dosedla :)
Vyjeli jsme.
Trasa už byla delší,akorát mi vadilo,když jsme někde museli stát,např. na červené,jak ty lidi z toho autobusu čumákovali..No a, říkala jsem si,závidíte co? Si jedu s mladým klukem na HONDĚ a vy se pachtíte sockou :) a to jsem neměla,neb za tu pýchu zaplatil můj mobil,který se při nastupování uvolnil z kapsičky u kabelky a mrštil sebou o chodník-přežil,tedy zatím pípá ..
Druhý pokus o nějaké to razítko taky nevyšel-přijeli jsme o 10 min.později a úřední doba se zásadně dodržuje.Nesla jsem to statečně.
Potřebovala jsem ještě podat žádost o první OP své dcery a byla jsem kavalírsky dopravena až před úřad.Smutně jsem se loučila s helmou-přirostla mi tak nějak k …uším :) a již potřetí se snažila po jejím sejmutí nevypadat jako debil..páč vlasy byly jak cáry koňského ohonu.
S panem Zahradníkem jsme se přátelsky rozloučili,domluvili si další termín a i přestože jsem musela ještě na katastrální úřad a ke kamarádce,měla jsem se zastavit na návštěvu a byla bych pak odvezena-na motorce domů.Nakonec jsem se zeptala na čemže jsme to vlastně jeli,abych až se budu chlubit,věděla taky čím se chlubím :) nasadila jsem si dioptrie a prohlídla si ten pekelný stroj..hmmmm vypadalo to dost dobře,a poslední cesta už se mi i líbila,dokonce jsem i pozorovala okolí.
Katastr jsem zmákla,cestou jsem „upekla“ makové buchty,místo slibované zmrzliny pro tapetující kamarádku.A dál mě mé kročeje přivedly do krámku vietnamského podnikatele,kam jsem vlítla se slovy,že chci letní,lehkou a dlouhou sukni…. „Cukni mame“ řeklo mi něco velikostí dosahující k mému hrudníku :) „Paný letný,dlohý,kusit,tam kabinka“
Kabinka byla závěs na trubce na záclony,věšáček byl hřebík a kobereček kus kartonu.
První sukně nic moc model,pro Barunku z BABIČKY ale fajn.
Druhý model ušel,jenže vtom mi zvonil mobil..klient volal a páč to byl muž,malinko jsem s ním koketila a rukou,ve které jsem nedržela mobil se snažila sukni dostat na správné partie,šlo to ztuha ale šlo.Hovor ukončen,sukně vybraná..tedy skoro,nevěděla jsem jestli hnědou,nebo černou..a s tímto dilematem jsem odhrnula závěs..a co nevidím,Vidím Vietnamčíka ..zíral na mě a pak z něj vylítlo „ Já poslouchal jak máš ty mít zpívavej hlas,to ty volala manžel nebo milenec?“ :)
To se fakt nedalo ukočírovat,začala jsem se smát,ovšem on si to zřejmě vzal jako výzvu ke konverzaci a pokoušel dál mé mimické svaly. Když na mě nezabrala ani nabídka dve sukny za 600,- ba ani za 500,- dozvěděla jsem se že on být taky sam a mít velkej obchod v jiném město.Má trpělivost je veliká ,ale není nekonečná-trvala jsem na jedné sukni,protože jsem samoživitelka,a tudíž mi manžel tu druhou sukni nekoupí…no to jsem si celkem naběhla… podíval se na mě vyzývavě přes ramínko-textilní,oblízl si svůj asijský ret a udělal krok vpřed..já dva vzad.. v krámě ni noha…. Jen bota :) systémem krok sun krok,juk přes ramínko jsem zamířila ke kase,a řekla „ Chci tuhle sukni za 300,- jo?
Možná jsem mohla jít ještě níž,ale deptala mě ta jeho dlouhá patka,kterou měl zatočenou za ucho :) Při placení mi podržel ruku ve své a pozval na asi kafe nebo čaj,já už nevím chtěla jsem rychle ven.Šel mne vyprovodit.Trapně jsem řekla,že je hezky-myslela jsem počasí,on myslel sebe :) a řekl „ Ty taky :) !“ být svatba..ale možná myslel stavba :)
A tak jsem si zavřela dveře do Asie a otevřela je u kamarádky,kde jsme si zas pozvedly náladu,a přiložily pár tapet.
Ještě den ale nekončí,dcera již doma,matka živitelka nikde,jen dala vědět,že přijede domů buď autem,vlakem nebo na motorce-smích toho puberťáka slyším ještě nyní a to byl bod zlomu-sem si řekla,že jí ukážu na čem jezdí její mutera,jak mi s oblibou říká .
Pravda,má kamarádka jevila známky obav o můj dojezd,ale já již nikoliv-poslala jsem sms-„Stavte na kafe,za chvíli jsem u vás !“
A tak se stalo,po malém tápání jsem se ocitla u pana Zahradníka v jeho rozrekonstruované garsonce.Přivítal mě Beník,jeho pejsek,dostala jsem i čaj,který byl uskladněn v nezapojené lednici :) v bojových podmínkách tam bydlí bezva kluk,který vlastně dobrovolně nechal svůj byt 2+1 a mě tím zachránil zadek… ale to už je jiná kapitola,důležitý je závěr a ten stál za to.
Čekala nás večerní jízda-nééé pařba,ale jízda ke mně domů.Večer už bylo celkem chladno a tma,a já se smála,když můj hostitel hledal nějaké oblečení do kterého bych se mohla zahalit…ale Benik mi tu deku nechtěl půjčit .)
Vyrazili jsme.Tentokrát bez batohu a boxu za mým zadkem :)…naskočila jsem na mašinu jako Vinetou na mustanga :) jednou rukou nasadila přilbu a druhou se chytla držadla.Naprosto bez náznaku nějaké obavy jsem se uvelebila a hodlala si to vychutnat,kupodivu mi nebyla zima ani při rychlosti 140km/h ještě jsem pobízela k předjíždění a rychlé jízdě mezi vesničkami..Bylo to super-tak neskutečný rozdílný pohled na stejnou věc po pár hodinách celou cestu jsem se smála a na závěrečném úseku jsme fakt fičeli,až jsem se musela se smíchem chytit kožené bundy a jejího obsahu :)
Dcerka na nás koukala malinko vyjeveně,smáli jsme se a já si připadala jako kdybych letěla na rogalu :)
Byl to zážitek,a co z toho plyne?.. že i to z čeho má člověk někdy strach,může mile překvapit
ZA TENHLE ZÁŽITEK,FAKT DÍÍÍÍK :)


15.05.2008 20:30:24 | stálý odkaz
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se