« Úvod | Dvakrát dvacet ... »

....bez názvu :)


Dívám se okýnkem ven .Je nádherný poslední květnový den :)
Parkuji autem v takové ulici plné poválečných vilek,mám ji ráda ,pro její zvláštní klid a atmosféru. Ještě mám čas ,než budu muset vystoupit a jít do města.Pohodlně se opírám hlavou o opěrku.Nemám moc dobrý den…
Slyším takový šouravý zvuk ,rozhlížím se odkud to jde.. ve zpětném zrcátku vidím velmi starou paní jdoucí s vycházkovými holemi,přesně takovými jaké mám i já.
Nordic wolking… kdepak ,její styl je spíše seniorský… drží je opačně :) spíš se o ně opírá.
Míjí moje auto ,pozoruji jí a přemýšlím kolik té ženě může být let..Kolik porodila asi dětí,je její manžel živ? Má vnoučata?Jaká byla její profese?Jak ustála válečná léta,komunismus,a „Novou dobu“
V patách jí jdou dva pejsci,takové ty street rasy kde nevíte,jen tušíte :) I oni jdou ztěžka,ale o to věrněji.Paní se zastavuje ,odpočívá… Napadá mě,jaký den má asi ona?....
Zaclonila si rukou oči a dívá se na oblohu,je drobná,křehká…v tom jediném pohybu je taková síla,jakoby tím beze slov řekla o svém životě velmi mnoho…. Přemýšlím současně s ní.. Kolik rán mi ještě zbývá,kolikrát ještě půjdu touhle cestou.. otáčím se v myšlenkách za sebou.Moje ušlá cesta je o dost kratší než ta její,taky jednou půjdu s pejsky ven? Taky mě někdo takhle bude pozorovat? Kolik za sebou budu mít dní ,kdy nejsem „Ve své kůži „jako dnes .
Opřela se znovu do holí,a s námahou vyšla drobnými krůčky,ve starých botách,zástěře a svetru který byl ručně pletený..pletla ho ona?
Šla.. prostě šla. V každém kroku byla vidět námaha a bolest,možná mohla ležet někde v pečovateláku,ale co by bylo s pejsky?.. uvědomila jsem si ,že dokud má člověk důvod pro někoho žít,byť by to bylo zvíře,dokáže víc ,než ti ,kteří ztratí víru v sebe ,nebo někoho blízkého… a vzdají to.Jistě,je to stará vesta já vím:) ale pokora se kterou jsem si to v té chvíli uvědomila,překvapila i mě samotnou.
Pomalu vystupuji z auta,zamykám ,otáčím se ..a zůstávám stát… ta stařičká paní odemyká kovaná vrátka klíči ,které má na šňůrce na krku.Vila je stará,původní.Zahrada zarostlá ale přitom tak nádherná.
Volá na pejsky, pomalu zavírá.
Stojím přímo naproti ní, přes silnici.Nasazuji zvolna sluneční brýle a dívám se na ní…nemůžu se odtrhnout. Pozoruji jí ,jak pomalu zamyká ,zvedá hlavu a naše oči se střetnou.. pár vteřin běží ode mě k ní… „Dobrý den“ vylítne ze mě.
„Dobrý den“ vlídně odpoví a mile se usměje :) připadá mi jakoby mě načapala na třešních :)
Jdu a natahuju uši,chce se mi otočit,chce se mi za ní jít..promluvit s ní,jenže nohy jdou dál..po chvilce se otočím ..vila ztichla.Jak jsem si mohla říkat,že nemám fajn den :)


01.06.2012 20:35:55 | Autor: JÁ | stálý odkaz
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se